Očkování

Očkováním (vakcinací) lze zabránit vzniku a šíření mnoha infekčních onemocnění a přestože nám dnes připadá samozřejmé, patří k nejvýznamnějším objevům v historii medicíny.
Díky očkování byly celosvětově vymýceny pravé neštovice. V řadě zemí zmizela dětská přenosná obrna a tetanus. Přesto každý rok umírají ve světě minimálně 2 miliony dětí, které by bylo možno zachránit právě očkováním.

Proč se očkují děti vždy v určitém věku podle očkovacího kalendáře?
Věk, ve kterém se děti očkují proti určitému onemocnění a počet dávek je dán aktuální schopností imunitního systému dítěte vytvořit ochranné protilátky. Schopnost imunitního systému tvořit protilátky se v průběhu dětství mění. Proto novorozenec může být očkován proti tuberkulóze, ale očkování proti záškrtu, tetanu a dávivému kašli je odloženo až do třetího měsíce věku a má tři po sobě jdoucí dávky. Některá očkování se mohou kombinovat, mezi jinými očkováními se musí dodržet určitý odstup. Opakování dávek u některých vakcín je nutné, aby se dosáhlo dostatečné hladiny ochranných protilátek v krvi.

Dávivý kašel
Dávivý neboli černý kašel je akutní, vysoce nakažlivé infekční onemocnění, které způsobuje bakterie Bordetella pertussis. Nemoc se přenáší kapénkovým způsobem a postihuje především děti předškolního věku. Zdrojem nákazy jsou děti i dospělí. Do roku 1958 bylo každoročně hlášeno u dětí více než 30.000 případů onemocnění dávivým kašlem a více než 80 úmrtí za rok. V roce 1958 bylo v České republice zahájeno celoplošné očkování proti dávivému kašli vakcínou, která obsahuje kromě očkovací látky proti dávivému kašli i očkovací látky proti záškrtu a tetanu. Výsledkem povinného očkování byl velmi rychlý pokles počtu dětí nakažených touto zákeřnou nemocí. Navíc po zavedení celoplošného očkování nedošlo k žádnému úmrtí.

Záškrt
Záškrt je akutní onemocnění vyvolané bakterií Corynebacterium diphtheriae, která je vysoce odolná vůči zevním vlivům, a proto může přežívat v prachu nebo zaschlém hlenu i po několik týdnů, aniž by ztratila své nebezpečné vlastnosti. Infekce se šíří vzdušnou cestou od nakžené osoby nebo bacilonosiče i kontaminovanými předměty. Díky povinnému celoplošnému očkování, jehož počátky jsou datovány od roku 1946, záškrt v naší zemi prakticky vymizel. Ještě do roku 1952 bylo ročně záškrtem postiženo více než 9.000 osob a na záškrt umíralo 300 nemocných. V posledních pěti letech byly zaznamenány pouze dva případy záškrtu za celé období. Přestože se v České republice záškrt téměř nevyskytuje, je třeba připomenout, že této epidemiologické situace bylo dosaženo houževnatým povinným celoplošným očkováním. Důkazem toho je opačná situace, která nastala v roce 1990 v Rusku a v zemích bývalého Sovětského svazu. Do konce roku 1995 zde bylo hlášeno více než 120.000 nemocných a 4.000 úmrtí na záškrt. Většinu dětí a dospělých postižených záškrtem tvořili právě ti, kteří byli očkováni neúplně nebo nebyli očkováni vůbec.

Dětská přenosná obrna
Příčinou dětské přenosné obrny je infekce virem dětské obrny. Tyto viry se vylučují stolicí, odkud mohou prostřednictvím nemytých rukou, kontaminované vody, potravin nebo předmětů zpětně nakazit člověka.
Způsob nákazy je orofekální i kapénkový. Nejčastěji se toto onemocnění vyskytuje v létě a na podzim. U většiny infikovaných osob se toto onemocnění nemusí vůbec projevit. Tyto osoby se stávají nositeli viru, který se dále šíří kapénkovým způsobem.
Od roku 1939, kdy tehdejší Československo postihla první velká epidemie, se útoky této nemoci opakovaly v intervalech 3 až 5 let. Poslední velká epidemie postihla naši zemi na jaře v roce 1957. Ještě v padesátých letech u nás umíralo každoročně více než padesát ze 600 dětí, u kterých propukla klinicky zřejmá dětská obrna. V té době byla poprvé použita inaktivovaná očkovací látka, která úspěšně epidemii zastavila. Teprve v roce 1960 po zavedení živé oslabené vakcíny podle Sabina, kterou připravil kolektiv Doc. MUDr. Slonima v Ústavu sér a očkovacích látek v Praze, se podařilo eliminovat toto onemocnění na území celého Československa. Od té doby nebyl zaznamenán žádný případ onemocnění v ČR. Onemocnění se však může vyskytnout jako importovaná nákaza z oblastí, kde se očkování neprovádí důsledně nebo kde skupiny lidí očkování odmítají. Se vzrůstající migrací obyvatelstva se tato pravděpodobnost zvyšuje. Dnes je proti dětské přenosné obrně každoročně očkováno více než 98% dětí.Vymýcení dětské přenosné obrny do roku 2000 se stalo prvořadým úkolem programu očkování vyhlášeného Světovou zdravotnickou organizací, ke kterému se přihlásila i naše republika.

Haemophilus influenzae typu b
Hemofilové nákazy jsou onemocnění, která se nejčastěji objevují u dětí do věku 5 let a jsou způsobená bakterií Haemophilus influenzae typu b (Hib). Existuje několik typů této bakterie, ale pouze typ b nejčastěji (až 95%) způsobuje závažnější formy této infekční choroby. Přirozeným zdrojem je výhradně člověk. K přenosu infekce dochází obvykle kapénkovou cestou. Ročně bývá u nás nakaženo 100 až 150 dětí a téměř každoročně 10 dětí je trvale postiženo hluchotou. Nejčastěji dochází k zánětu mozkových blan a zánětu hrtanové příklopky, které tvoří zhruba 80% všech onemocnění z hemofilových nákaz typu b. Ve většině evropských zemích bylo v devadesátých letech zavedeno celoplošné očkování proti Hib infekcím u malých dětí do 5 let. V České republice je zatím toto očkování prováděno individuálně a obvykle jej hradí rodiče očkovaného dítěte. Existují však reálné předpoklady pro zavedení tohoto očkování do očkovacího kalendáře.

Spalničky
Spalničky jsou nebezpečné, život ohrožující virové infekční onemocnění. Přirozeným hostitelem viru spalniček je výhradně člověk. K přenosu nákazy dochází vzdušnou cestou, kapénkovým způsobem. Tato infekční choroba bývala příčinou četného úmrtí dětí.
V České republice je v současnosti výskyt spalniček hlášen jen do dvaceti případů ročně a to u dospělých nebo dospívajících dětí, kteří nebyli očkováni vůbec nebo jenom jednou dávkou. Do roku 1969, před zahájením celoplošného očkování proti spalničkám, bylo hlášeno více než 50.000 případů nemocných a 50 úmrtí ročně. Přestože je v České republice dosažen vysoký stupeň proočkovanosti populace (až 98%), je stále nutné dbát na to, aby také nově narozené děti byly řádně a včas očkovány.

Příušnice
Příušnice patří k běžným dětským nemocem způsobeným virem příušnic. Jedná se o akutní virový zánět slinných žláz (příušních, podčelistních a podjazykových), často komplikovaný podrážděním slinivky břišní a nehnisavým zánětem mozkomíšních blan.Onemocnění postihuje všechny vnímavé osoby, většinou děti. Snadno se přenáší z jedné osoby na druhou kapénkovým způsobem. Jediným přirozeným zdrojem nákazy je člověk.
V České republice se provádí celoplošné očkování od roku 1987 nejprve dvojsložkovou vakcínou proti spalničkám a příušnicím a od roku 1995 trojsložkovou vakcínou proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám. Nemocnost příušnicemi klesla z průměrného počtu 4.000 případů před zavedením očkování na 900 případů ročně. Skutečnost, že se příušnice dosud vyskytují řádově v tisíci případů ročně, pramení z toho, že celoplošné očkování proti příušnicím se provádí teprve několik let a ne všichni lidé byli očkováni nebo tuto infekční chorobu prodělali.

Zarděnky
Zarděnky jsou virové onemocnění typické pro člověka. Tato infekce je běžná u dětí a šíří se kapénkovým přenosem. Nejčastěji se vyskytuje na jaře. Vrozenými zarděnkami mohou onemocnět pouze děti, jejichž matky prodělaly zarděnky během těhotenství a to zejména v prvních třech měsících. Pokud nastávající matka onemocní zarděnkami, v prvním měsíci těhotenství je riziko poškození plodu 50%, ve 2. měsíci 25%, ve 3. měsíci 10% a malé riziko hrozí i ve 4. měsíci. Nákaza těhotné ženy vede často ke spontánnímu potratu.
První celoplošné očkování proti zarděnkám bylo v Československu vyhlášeno v roce 1982. Zdálo se, že je vhodnější očkovat pouze dívky ve věku 11 až 12 let. Neočkovaní chlapci a dívky mladší 11 let představovali jakýsi přirozený rezervoár pro toto virové onemocnění, a tak počet nemocných chlapců vzrostl. Teprve v roce 1986 byl tento výběr očkovaných dětí změněn a bylo zahájeno celoplošné očkování všech dětí starších 2 let. Dnes je očkování prováděno trojsložkovou vakcínou obsahující očkovací látky proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám.

Tuberkulóza
Tuberkulóza je infekční onemocnění, vyvolané zpravidla zvláštní bakterií Mycobacterium tuberculosis. Zdrojem onemocnění je především člověk, vzácněji i zvířata (domácí skot). Infekce se šíří kapénkovou cestou nebo požitím tepelně nezpracovaného mléka. Po vdechnutí bacilů dochází k jejich množení v plicích a krevní cestou jsou po určité době zanášeny do různých orgánů. Proto mohou být tuberkulózou postiženy i jiné orgány (lymfatické uzliny, střevo, ledviny, nadledviny, mozkové pleny, osrdečník, kosti a jiné), i když plicní forma tuberkulózy je nejběžnější.
Jen v roce 1990 bylo na celém světě zaznamenáno asi 7,5 miliónu nových případů onemocnění tuberkulózou a zhruba 3 milióny lidí na tuberkulózu zemřelo. Odborníci Světové zdravotnické organizace odhadují, že během let 1990 až 1999 bude zhruba 90 miliónů nemocných tuberkulózou a téměř 30 miliónů na ni zemře. Celosvětový vzrůst počtu tuberkulózou postižených osob v devadesátých letech tohoto století je přičítán vysokému a neustále rostoucímu počtu HIV pozitivních osob, které mají postižený imunitní systém a mohou být velmi snadno nakaženy tuberkulózou. Takto může docházet k vytváření lidského zdroje nákazy. Epidemiologická situace je však v různých zemích odlišná. V rozvojových zemích patří toto onemocnění k hlavním příčinám úmrtí. Ze zemí střední a východní Evropy patří Česká republika mezi země s nejnižším ročním výskytem tuberkulózy (zhruba 20 případů onemocnění na 100.000 obyvatel) ve srovnání s průměrným ročním výskytem v Západní Evropě (25 případů na 100.000 obyvatel). Důkazem nutnosti a prospěšnosti očkování proti tuberkulóze byla situace, ke které došlo po zastavení celoplošného regionálního očkování ve Středočeském a Východočeském kraji v roce 1986 a v Jihočeském kraji od roku 1989, kde se provádělo očkování pouze novorozenců rizikových rodin a dětí na přání rodičů. V následujících letech byl zaznamenán vzestup počtu plicních forem tuberkulózy u neočkovaných dětí. V roce 1993 došlo dokonce k úmrtí ročního neočkovaného dítěte na generalizovanou tuberkulózu. Od ledna 1994 bylo v těchto krajích opět zahájeno povinné celoplošné očkování všech nově narozených dětí.

Virová hepatitida typu B
Virová hepatitida typu b je akutní virový zánět jater, který se také někdy označuje jako sérová žloutenka. Patří mezi vysoce infekční choroby. Zdrojem infekce je nemocný člověk nebo bacilonosič. Přenos na člověka se uskutečňuje krví přímým způsobem (krevní transfúze, operační zákroky, zubní ošetření, poranění jehlou apod.) nebo nepřímo používáním např. společných hygienických potřeb (ručníky, kartáček na zuby, holící strojek apod.). U žen, které se nakazí virovou hepatitidou typu B v těhotenství nebo které jsou bezpříznakové nositelky viru, může dojít k přenosu nákazy i na plod. Dalším způsobem šíření infekce je pohlavní styk. Výskyt virového zánětu jater typu B má v České republice klesající tendenci. Ještě v letech 1979 až 1986 bylo zaznamenáno ročně více než 2.000 případů tohoto onemocnění, zatímco od roku 1991 bývá hlášeno méně než 1.000 případů ročně. Přestože je u nás epidemiologická situace příznivá, ve skupině mladistvých roste riziko možné nákazy v důsledku zvýšeného počtu drogově závislých a časného sexuálního dospívání mládeže.

www.vakciny.net
www.ockovani.com